Březen 2010

Naše

26. března 2010 v 21:27 | Wall |  Slova, věty, odstavce
Sedl si do dřevěné lavice a chytl se okraje
Nervózně pohlížel po třídě a zkoumal, co se mu zalíbí
První den...
Nečekal, že bude i jeho poslední
Přisedla k němu dívka a beze slova usedla vedle něj
Zvonek
Učitel přišel do třídy a v ruce držel rákosku.
Přísně se podíval na žáky a přivítal je v první třídě.
Poté výuka začla a oni poznávali první písmena
Na tabuli vrzala křída.
Psal se datum 5. 12. 1874
Po sto letech se škola zavřela, a žák který tak nervózně posedával ve své lavici do měsíce nevěděl, že do nějaké školy chodil.
Stojí dodnes.
Nad dveřmi nápis
Našim Dětem


Pršelo

23. března 2010 v 21:19 | Wall |  Fotografie ®
Prší a venku se setmělo
Tato noc nebude krátká
Beránka vlku se zachtělo
Bratříčku... Zavírej vrátka (K.Kryl)

Nebe zešedlo... Vlastně ono už šedé bylo od rána.
Ve vzduchu byla taková ta vlhkost, kterou mám nejraději.

Proto

22. března 2010 v 21:14 | Wall |  Fotografie ®
Proto to tam miluji.
Protože tohle v Praze nenajdete
Protože tohle je jedinečné místo
Protože je tu krásně, i když prší
Protože tu sou nejkrásnější bouřky
Protože tu bydlím už 16 let
Protože to tu jen tak neopustím
Protože je to tu přes 700 let pojmenované jako Malá Lečice
Protože tady prostě bydlím

Naposledy

20. března 2010 v 23:59 | Wall |  Slova, věty, odstavce
Naposledy bych tam šla, kdybych měla možnost.
Chodíval jsem tam jako menší.
Pásl na louce svou kobylu, kozu a kozla..
Rád si s každým popovída a vyprávěl své příběhy tak jako ve filmech te dělají staří lidé
Mohla jsem ho poslouchat věčnost
A když zapadalo slunce a rybník dostal nazlátlou barvu, vycházela jsem s loučením domů
Byl to hodný pán..
Bylo mu 75
A já nikdy nezapomenu.
Nashledanou


(Kozel)

Fčelka

19. března 2010 v 22:09 | Wall |  Slova, věty, odstavce
Do okna narazila, pak do kuchyně vletěla
Kroužila si po místnosti
Usedla na rozkvetlý řezaný karafiát...
Nevm, jestli něco hledala, ale znamenala pro mě symbol jara
Už je tady!
Chtěla jsem jí nabrat na papír a poslat ven
Uletěla...
Koukla jsem z okna a vychutnávala si teplé paprsky, které mě hřály do víček
Jediné, co jsem si přála bylo, aby už nikdy neodešlo...
Avšak odešlo.
Ona musela odejít také, tak jsem jí rukama, aniž bych se jí dotkla směrovala z okna ven
Aby si užila poslední paprsky tohoto dne.
Byla ještě zpomalená, trochu promrzlá
Hlavní bylo, že konečně dodala jaru tu poslední kapku
Včeličko, navštiv mě zas...























(Starší fotka z léta, abych dodala textu šťávu)

Co rozesměje.

18. března 2010 v 15:28 | Wall |  Slova, věty, odstavce
Mít z něčeho strach, znamená, bát se...
Mít oči pro krásu, znamená vidět slunce i za mrakem...
Mít cit pro umění, znamená nalézt přírodu i v hromadě kamenů...
Mít lásku, znamená podělit se o své srdce s tím druhým...
Mít zlomené srdce, znamená přežít úbytek toho kousku, který jste poskytli...
Mít dobrou náladu, znamená konečně vidět slunce a konečně se na jeho záři
příjemě ohřát. Je to takový příjemný pocit u srdce a jako by se vae duše konečně
probudila ze zimního spánku a znovu se začla smát. Miluju to.


Nepodstatné

16. března 2010 v 18:20 | Wall |  Slova, věty, odstavce
Cesta nekonečná, nebo cesta metr dlouhá
Bolest veliká, nebo bolest těžko poznatelná
Láska poloviční, nebo láska až za hrob
Strom zelený, nebo strom opadaný
Čaj studený, nebo čaj horký
Čokoláda hořká, nebo bílá
Kluk krásný, nebo ošklivý
Sex s láskou, nebo sex bez lásky
Cigareta drahá, nebo cigareta levná
Člověk starý, nebo člověk mladý
Kytka voňavá, nebo kytka bez vůňe


Všechno je to naprosto stejné... Proč to nemůžeme i stejně vnímat ?


Ty...

15. března 2010 v 18:47 | Wall |  Slova, věty, odstavce
Se smíchem se dokážeš mračit...
Bez vody, dokážeš plavat...
Bez pera, napíšeš slova, které nikdo neumí
Bez jediného slova, rozsvítíš nejtmavější den
Bez pravítka umíš rovnou čáru...
Bez signálu umíš volat...
Bez nohou ses naučil běhat
Bez očí vidíš všechnu krásu světa
Bez jediného doteku, mě dokážeš pohladit po duši...
Bez dechu, umíš vzdechnout...
Se smíchem seš nejkrásnější...
I bez fotek vidím všechnu krásu světa... <3



Řetízek

15. března 2010 v 18:01 | Wall |  Slova, věty, odstavce
Trávit s někým celý víkend, je skličující... mě se to však líbilo
Jeho řetízek, třikrát omotaný okolo mého zápěstí, leskne se
v měsíční záři a já se nemůžu vynadívat na tu krásu.
Jakmile se ho někdo dotkne hned křičím, aby ho náhodou nepoškrábal
a dál se kochám.
Trochu zvláštní když sněží a do toho svítí a hřeje mě slunce přes skla auta.
Do ucha mi hraje nějaký hit posledních měsíců a po pár sekundách to skočí
na nezaujímavou relamu na notebooky.
Sedím v křesle a potichu si chroupám hořkou čokoládu, protože to je jediná,
kterou mám povoleno jíst, kvůli nízkému obsahu mléka...
Pod nos mi vlaje vůně zeleného čaje, který s neměřitelnou radostí upíjím.
Kamarádi si lámou ruce, jiní sou na operacích, nebo slaví půl roku se svojí
lskou. Já koukám na fotografii červené růže a připomínám si, jaké to je,
péct se na slunci a večer si škrábat vyrážku od sluníčka.
Mám po svém boku hromadu prášků, telefon, čokoládu a čaj.
Nevím, zda je poznat, že marodím, ale můj pes to necítí.
Dál se semnou chce mazlit, přestože ví, že mám na sobě černý svetr, a ona
má bílou srst. Já jsem na to zvyklá a přece jí neodhodím, kvůli svetru, který už
nebud jen černý. Stojí mi u nohou a kouká na mě očima, které mi řkají, kdypak
se vrátí moje panička ? A já jí říkám a přitom jí hladím uši, večer se vrátí neboj.
Odchází si lehnout doporstřed obývacího pokoje na kožešinu s nastraženýma
ušima poslouchá, jestli si někdo nešoupe botami o rohožku před dveřmi.
Pomalu se stmívá, já s chutí dál požvykuji a přišla na mě chuť volající po nikotinu.
Sahám tedy co ciaretě a odcházím ven... tam kde fouká vítr, padá sníh a občas..
procitne pták svou každodení melodii....


Nepostradatelné...(?)

12. března 2010 v 21:09 | Wall |  Slova, věty, odstavce
Už alespoň jednou, každý z nás, si představoval, jaké by to bylo bez peněz...
Peníze z nás dělaj trochu organizovanější společnost, která dovoluje, abychom
to, co potřebujeme koupili. Bez toho, by všichni akorát jen chodili po světě a vzali
vám "od huby i holuba"...
Netuším, kolik je na světě lidí, kteří bez peněz nepřežijou, počítala bych to hodně
dlouho, a přiznávám, že já bych tam patřila.
Takové jídlo potřebuje každý, vodu a pití také, alkohol nepotřebujem a cigarety?
No bez nich se taky dalo žít... Ale nechce se.
Za takové pníze si můžemem koupit už i manželku, přátele, lásku, zdraví... Ale je to
jné, než to získat úsilím...
Peníze, Peníze, Peníze
Vyvolávají hádky, rozepře
války, snad dokonce i smrt několika lidí.
Dodávají nám dobrý pocit, radost, i nepřekonatelnou touhu.
Jsou to věci magické...
Nikdy nepochopím, jakou sílu má takový kus papíru...



Winter

7. března 2010 v 18:32 | Wall |  Slova, věty, odstavce
Přála bych si, aby navždycky odešla a už se nidky nevrátila...
Nesnáším jí tak, že její "smrt" by mi přišla opravdu vhod
Je strasně dotěrná, chladná a ignorantská...
Má řezavé vpády, odchody pomalé a hrozně dlouhé...
Nosí jen jednu a tu samou barvu na sobě...
Z jejích spárů mě bolí hlava, v krku a i oči...
Je hnusná...nechutná... pitomá
Je tu úplně zbytečná...
Její odchod přináší spoušť...
Bere životy...
Je zlá... a má ledové srdce...
Kéž by zemřela...
Zima jedna hloupá!!



Třicet dní dlouhá noc

7. března 2010 v 12:16 | Wall |  Slova, věty, odstavce
potom, kdž dojedl, opřel se o opěradlo a zavřel oči...
Představoval si, jaké to je...to nekonečno.
Potom, když došel do peřin...Celou noc v mylšenkách putoval
Do nekonečna... A už se neprobral....


Klikací ikonka

6. března 2010 v 16:06 | Wall |  Ústředna



Nashledanou

5. března 2010 v 20:36 | Wall |  Slova, věty, odstavce
Dřímá tu samota...
Ptáci nezpívají
Rostliny neklíčí...
Louže zamrzají

Mám dvě prázdný ruce
Sedím na lavici
Pohyb má jen strom 
Co roste po pravici

Vidím tvůj stín...
A ty odcházíš s ním


Neotáčíš se...
Jdeš, jak bys věděl kudy kam

Padají mi k nohám kapky H2O
Já si pro sebe kleju..Ty posero!!

Nedokážu namítat, nedokážu mluvit
Mám poslední minutu..
Nechci tě už trápit...

Bojím se....
Loučím se

Je suis le thé...

4. března 2010 v 8:36 | Wall |  Slova, věty, odstavce
Pochmurný den, v pochmurném životě, s pochurným městem v pochmurné škole

Mám nutkání, někomu něco udělat...

Umím se ovládat... Občas.

Chtěla bych jít po mostě a nechat se hřát jarním sluncem.

Tak aby mi bylo teplo a krásně, ještě s mojí láskou...

Ne...Vracím se do reality... Jdu po chodbě... zvoní na hodinu... a já mám hodinu Francoužštiny

Bonjour... Mon ami

Dál...nice

3. března 2010 v 17:01 | Wall |  Slova, věty, odstavce
Jedu, nebo jdu...a tom nezáleží, ale míjím památeční kříže, občas náhrobky...svíčky a květiny.
Však nejsem na hřbitově... Nejsem ná žádném takovém místě...
Jsem na dálnici... A míjí mě tu několik takových památečních křížů, náhrobků,...
Po několika kilometrech jich je více než 5... je to skličující...
Nenávidím dálnice...



Pokles

2. března 2010 v 21:19 | Wall |  Slova, věty, odstavce
Vzpomínka ?... Chtěla být ztracena, stále tu je... Časem... budu ráda že jí mám

Bolest? ... Zmizela, zmizela tak lehce, jako to nebylo očekáváno. Jednoduché, ale sami jí neodstraníte.

Minulost?... Ať zůstane tam, kde má být... A už nidky nevyjde na povrch...

Láska?... On jí donesl, jako nějaký laciný dar... Tak laciný, že by jste za něj nezaplatili všemi penězi světa... A hřející i v mínusových mrazech

Rodina?... Něco, co nikdy nebudeme nenáviďet...alespoň jeden rodič, vás nidky nepodrazí...

Starosti?... Teď tomu přezdíváme starosti...ale v dospělosti jich bude o tisíce víc...

Smrt?... Pro někoho svoboda, pro někoho hororová pouť...

Cesta?... příště...



umřít.

2. března 2010 v 17:30 | Wall |  Slova, věty, odstavce
Připadala jsem si, jako na pohřebišti… Alespoň každý druhý už pocítil smrad ryb… Naše vesnice pociťuje smrad hnijících ryb a není jich málo. Dnešní procházka za účelem focení, se proměnila na...